|
DÁREK PRO MANŽELKU A JEŠTĚ VĚTŠÍ OD MANŽELKY
JIŘÍ DALER
CYKLISTIKA – STÍHACÍ ZÁVOD NA 4 km
TOKIO 1964
Ještě projet touhle ulicí, u semaforu zahnout doleva, u obchoďáku připomínajícího soudek ze skla další odbočka, potom… Pozor. Žena s capartem v ranci na zádech sestupuje z chodníku málem před jeho přední galusku. Na místě brzdí, pohladí ho vděčný pohled. Tady je každý k cizincům samá pozornost. Neví, jestli jen v čase olympiády nebo pravidelně. Jeden z kluků vyprávěl, jak v těsném krámku se suvenýry nechtěně loktem zavadil o stojan s pohlednicemi. Nejmíň dvě stovky se jich rozsypalo a – prodavač se mu ještě s úklonou mile omluvil. Nepochopitelné pro středoevropské burany.
V Tokiu je ostatně těžko pochopitelné ledasco. Hlavně nápisy. Vůbec se v těch malůvkách a klikyhácích nevyzná. A v lidských tvářích taky ne. Když kdekoli v Evropě vlezeš do hospůdky, aspoň poznáš: tohle je nerudný člověk, tohle optimista, a tak. Jenže tady dá Evropanovi zabrat vůbec rozeznat jednoho Japonce od druhého…
Rád pozoruje život. Už když do japonské metropole letěli jižní trasou, mohl si oči vykoukat při každém mezipřistání. I teď by je vyvaloval. Po výlohách nízkých i vysokých budov zdobených křiklavě barevnými lampiony. Jenže to nesmí. Má co dělat, aby bez nehody kličkoval mezi auty a chodci. Aut i chodců by napočítal mraky. Přecpané výlohy obchodů, přecpané chodníky, přecpaná vozovka. I tady v Hačioži, hezký kus od Tokia, kde stojí cyklistická filiálka olympijské vesnice. Ale pro psychiku je to pořád lepší, než aby kroužil stereotypní kolečka v šedivém talíři hrbolaté betonové olympijské dráhy. Určitě je to lepší.
Našel si svou trasu ulicemi a uličkami periférie, asi pětatřicet kilometrů, zhruba tolik, jako na jeho oblíbeném „Kuřimáčku“, po němž ještě před nominací na OH každé ráno dojížděl do Škodovky. Jenže ouha. Když si myslel, že okruh zná nazpaměť, zahnul do nesprávné ulice a zamotával se v tom bludišti čím dál víc. Už se stmívalo. Při dotazech se setkával se zdvořilými úsměvy, taky však s nechápavým krčením ramen. Teprve pak si vzpomněl na nesmírně důležitou kartičku s písmem z japonských „domečků“. Tu cedulku dal do ruky muži na chodníku před nádražím, ten ji hbitě ukázal dalším a v jejich tvářích se zračila ochota s nadšením. Na kartičce předvídavě stálo: JSEM OLYMPIONIK, BYDLÍM TADY A TADY, ZABLOUDIL JSEM, UKAŽTE MI SMĚR.
„Celé procesí lidí mě doprovázelo k našemu baráku, prostě mě doručili na místo určení jako balík,“ vyprávěl se smíchem v hlase českým a belgickým cyklistům po japonském vzoru posedávajícím s čajem u televize. Byl mezi nimi i Eddy Merckx, tehdy ještě málo slavný, proto veselý a bezstarostný chlapec. „Co říká? Přeložte mi to!“ Přeložili. Prý že ztratit se při tréninku je legrace, důležité je neztratit se v závodění.
Všichni mají olympijských soutěží plnou hlavu, všichni se marně snaží zamaskovat svůj stav. On sám není výjimkou, i když se uklidňuje: stíhačka na čtyři kilometry má na téhle olympiádě premiéru a já vlastně taky, tak co? Olympijské zlato má stejně předplacené Holanďan Groen. Ten blonďatý čertovský chlapík, o kterém celý rok není slyšet, a objeví se vždycky, když jde o vítězství v nejdůležitějším závodě. Jako loni na mistrovství světa v Paříži. Tam si na něm taky vylámal zuby. V semifinále, pak vybojoval bronz, stejně nádhera. Takhle ji zopakovat tady, to by bylo žůžo.
Pak podobným myšlenkám dává zaracha, ví, že o totéž bude usilovat všech sedmadvacet přihlášených stíhačů. Trénuje, snaží se rychle zapomenout na pád při rozjíždění v první zátočině (připomíná ho pouze náplast na strženém mozolu v dlani), ustaraný trenér Puklický mu nemusí připomínat, že na začátku nesmí taktizovat podle soupeřovy jízdy, rozlosování ve čtvrtfinále bude podle časů, nejhorší s nejlepším a tak dále, takže… „Jirko, nebylo by nic hroznějšího, než si mizerným časem koledovat o nějaké eso, slyšíš?“
Slyší to, ví to, souhlasně pokyvuje. Pak starostlivě krabatí čelo, jenže to není vůbec kvůli olympiádě a cyklistice. Musí úporně myslet na domov, v té malé zemičce na druhém konci planety čeká manželku každým dnem porodnice s arsenálem, a on při tom nebude, jsou před ním odlišné nerváky.
Vstupuje do soutěže s naprostou suverenitou. Snadno poráží netypického stíhače, Němce Spiegelbergera, druhým nejlepším časem se ocitá ve čtvrtfinále.
„Jsi dobrý,“ klepou mu v depu na ramena kamarádi.
„Zatím je to v suchu, ale teď teprve začne opravdový tanec na galuskách, teď to bude žádat silné nervy,“ snaží se ho – nebo spíš sebe – povzbuzovat trenér Puklický. „Proboha, ty se tváříš, jako by šlo o hubičky s účastí báječné holubičky, virtuózko na klavíru špulící rty zvesela,“ dodává rozčileně vzápětí.
Nejde o hubičky. Ale vypadá to tak. Ve čtvrtfinálové jízdě s Polákem Jozefowitzem si uvolněnou jízdou dopřává luxus sedmivteřinového vítězství. Nádhera. Už zbývají jen čtyři: hvězda téhle disciplíny Groen, italský rváč Ursi a Dán Isaksson. Právě toho má mít zítra, v neděli, za soupeře v semifinále. Napadá ho, že název neděle vznikl asi od nedělání, jenže on musí na dráze makat jako dosud nepotřeboval. Dána má naštěstí přečteného z Velké ceny Brna. Zná jeho drtivý závěr, stačí nasbírat slušný náskok v první polovině závodu a na stříbrnou medaili bude zaděláno. Jenom nechytit defekt, opakovaný start nebývá dobrý, jenom to ne.
U večeře roztržitě odpovídá na pozdravy, na zvednuté dva prsty kamarádů Belgičanů: masérský stůl, porada s trenérem. Taktika proti Isakssonovi je jasná jako večer s brilianty hvězd nad Fudži (= sněhobílá kráska ze všech hor ta majestátní, nejvyšší a nalézá se nedaleko od Tokia). Jenže ono taky všechno může dopadnout úplně jinak. Jako tady s tou horou. Člověk by řekl, že vyleze před barák a pomalu o ni zakopne a – prosím. Když byli v olympijské vesnici první den, řekli si s Gráčem, že tréninkově pojedou právě k ní. Šlapou jako diví, už mají v nohou šedesát kilometrů a Fudži spíš jako by uhejbala. Po informaci, že je vzdálena ještě poctivých sedmdesát kiláků, museli původní trasu vzdát.
I medaile je dosud v dálce, ledaco se může přihodit. Ne, nebude na to myslet. Dopadá na lůžko s jediným přáním – vygumovat zítřek, nechat se ukolébat vzpomínkami. Vidí úplně přesně ono skřípající sestřino dámské kolo s oprýskaným lakem, v jehož sedle se vřítil do podivuhodného světa sportu na kolečkách. A zase pánské kolo, na němž piloval techniku doma v Králově poli na dvorku činžovního stavení. To měl ještě krátké nohy, takže musel jezdit pod trubkou.
Jako umíráček slyší nepřátelský hlas na kritériu mladších dorostenců v Třebíči: „Mládenče, tak to ne, tebe nemůžeme pustit na start, nemáš předepsanou lékařskou prohlídku.“ Dychtivě drží v rukou ohmatanou čtvrtku papíru s plánem přípravy, který mu na měsíce dopředu sestavil první trenér Oldřich Vojta. Vstup do velké cyklistiky. V tíživé balvany deziluze proměněné tři desetiny, o něž byl ve čtvrtfinále mistrovství světa v Miláně pomalejší než domácí jezdec Belloni. Hrůza, když kousek od brněnského stadiónu procital z mdlob a nechápavě hleděl do obličeje Bronislava Dandy: „Člověče, musíš k doktorovi, ty ses držel náklaďáku a najel jsi do díry, jsi pěkně potlučený, jak jsi s rachotem zavadil v rychlosti.“
„Ale to nic, pane Danda, já jel na trénink, takže to zas rozhýbám.“
Rozhýbal to, ale doma močil krev. Natržená ledvina, špitál, přísný zákaz sednout si na bicykl pět týdnů. Konečně rok 1963, forma jako hrom, bronz v chrámu rekordů v Paříži. Málem o tu poctu přišel. Doma v den odletu zaspali, taxík na letiště musel hodit sprint podobně jako později on do pedálu.
Semifinále na olympijské dráze nezaspí, přikazuje si, ale už se vlastně neposlouchá, myšlenky pohlcuje posilující spánek, doprovázený monotónním bubnováním do okenní tabule. Spokojeně dýchá, netuší, že smaragdy hvězd nad Fudži překryla těžká mračna, déšť prostřídal prudký liják, bičující celé město, mandarinkové háje, taky olympijský velodrom. Když procitá, stále ještě prší, okny lomcuje vítr. To je nadělení.
U snídaně mu kdosi podstrkuje noviny, v nichž je zatrženo, že ke zlatu silničářů z Nizozemí dnes velikán stíhačky Groen přidá další, na stříbrnou asistenci ve finálovém závodě s ním má šanci jeden z dvojice Isaksson – Daler.
„Jenom já,“ odpovídá, „natrhnu Isakssonovi žaket.“
„I v tomhle počasí?“
„Jo, i v tomhle počasí.“
Ochozy velodromu jsou poloprázdné, pod deštníky se zde krčí jen hloučky sportovců v olympijských úborech, po klopených stěnách betonové dráhy stéká voda jako po střeše. Odstartovat za takových okolností čtvrtfinále sprinterů by byl vážný hazard, rozhodčí proto odvolávají závod. Ale stíhačům, kteří se vrhají vstříc dobrodružství po vnitřní dráze, déšť vadit nesmí. První vylosovaná dvojice Groen – Ursi.
Dřepí v depu, ponořen sám do sebe srká vlahou glukózu, slyší výkřiky „Hop, hop!“ a netuší, že se právě dovršuje dosavadní největší senzace. Greatest experience worldwide. Temperamentní italský čahoun Ursi jako by měl na pedále dynamit. „Ursi vyhrál! Ve fantastickém čase 4:56,55! To je přece nový olympijský rekord!“
Teprve tyhle výkřiky ho přimějí, aby udiveně zvedl hlavu. „Jirko, největší překážka je z cesty, máš tedy šanci bojovat i o zlato,“ řve mu kdosi do chřtánu. Uvědomuje si to, vstává, z pomyšlení na nejcennější kov 24 karátů se mu poprvé trochu podlamují kolena.
„Ale nejdřív musím přes Isakssona, jinak by na mě mohla zbýt jen bramborová medaile,“ drtí mezi zuby spíš pro sebe než hlasitě.
Když zaklesá patky treter do pedálů, zatímco bicykl pevně drží bledý Puklický, pokyvuje hlavou, jako by chtěl sdělit: Neboj, toho zmáknu. A dostojí slovu. Stříbro je doma. Minimálně. A proč zůstávat jen u stříbra? Tedy rozjíždí odpolední finále s Ursim. S tímhle italským expertem od Terstu se nejvíc sblížil, často se domlouvali esperantem prstů a „jugoslávskou hatmatilkou“. V této chvíli oba obklopuje hradba mlčení. Jde o mnoho. Vlastně teď o všechno.
Čas sprintuje, přestává pršet, vítr dál zlověstně doráží. Už hrbí hřbet nad berany řidítek, trenéři je drží na startovních čarách v protilehlých bodech kratší osy dráhy. Výstřel, Ursi vyrazil svižněji, jeho signalizační světlo bliká dřív. První okruh, druhý, třetí, všechno v něm křičí, aby víc štval bicykl, chladný hlas rozumu nabádá, že právě tohle by byla sebevražda. Při výjezdu ze zatáčky v pátém okruhu vidí, že Ursiho náskok srovnal. Tak – a teď! S přehledem a jistotou tempaře pomalu získává. Metr, dva, tři, zvonec posledního kola vnímá jako injekci, která neštípe, jen povzbuzuje. Má stále plno sil, jede si pro zlato s jistotou.
O pět dní později, uprostřed chumlu novinářů, slyší od rozhlasového reportéra Sigmunda: „Jirko, gratuluju k novému stavu.“
„Vždyť už jste mi k olympijskému zlatu blahopřál hned po závodě.“
„Ale já myslím něco jiného: Mohl bys mi na mikrofon prozradit něco o pocitech olympijského vítěze, který se zároveň stal otcem syna?“
„Ježíšmarjá, fakt? Vždyť já o tom ještě nic nevím. Totiž vím, teďko, od vás.“ |
